Pavel Š.: “Měl jsem panický strach z vody, ale překonal jsem ho”

Jednoho krásného dne jsem se rozhodl. Rozhodl jsem se překonat svůj strach z vody. Rozhodl jsem se naučit plavat.

Nikdy jsem nebyl ten, kdo se pohybuje vodou s grácií delfína. Ne, byl jsem ten, kdo stával u okraje bazénu, srdce bijící jako o závod, a s neutichající otázkou „Jak začít?“ rozléhající se v mé hlavě. Měl jsem to odjakživa, svíral se mi hrudník, když jsme šli v dětství s kamarádama k vodě, pak s rodinou k moři, dokonce i když jsem přecházel most a já věděl, že stačí uklouznout a já se utopím. Paralyzovalo mě to a já se rozhodl tuhle paralýzu ukončit. A tak začala moje cesta – cesta neplavce, který se nenápadně mění v plavce.

Začal jsem chůzí v mělké vodě, která měla za úkol posílit mou důvěru. Zkoušel jsem jemné pohyby rukama, které mi pomáhaly držet se na hladině a posouvat se dopředu. Zjistil jsem, že když zaberu silou, je to dokonce účinnější, než těžkopádný krok nohama po dně. A tak jsem se čím dál víc vznášel, jako kdybych měl sedmimílové boty.

Pak přišel čas na první velký skok – plavání bez opory. Tento okamžik byl pro mě klíčový. Překonal jsem svůj strach, vzdal se pevného bodu a pár vteřin plaval. V klidu a bez paniky, jen jsem vnímal, jak vlny nesou mé tělo, jak mi pomáhají plout, věděl jsem, že za chvilku si zase budu moct bezpečně stoupnout. Byl to pocit absolutní svobody a jistoty.

Po pár týdnech jsem si pořídil plavecké brýle a poprvé se podíval pod vodou. Bylo to nádherné. Úplně jiné barvy, odlesky a lomy světla, než jaké jsem kdy viděl. Nejdřív jsem vydržel asi vteřinu, ale postupem času možná i minutu. Snažil jsem se být maximálně vklidu a jen pozorovat. Pod vodou jsem si držel ucpaný nos, ale po čase jsem ho mohl pomalu pustit a voda mi do něj nenatekla. Každý pokrok, i ten nejmenší, byl pro mě jako malý vítězný okamžik – moment oslavy.

Začal jsem si uvědomovat, že být ve vodě už pro mě není tak stresující, naopak mě to čím dál víc bavilo a využíval jsem každé volné chvíle, abych odběhl do bazénu. Shlédnul jsem všechna dostupná videa na internetu, protože jsem vlastně netušil, jak má správná technika vypadat.

Je to už rok, ale pamatuji si, jako by to bylo včera. V bazénu nebylo moc lidí, vycházelo slunce a hladina vody byla nádherně oranžová. Ponořil jsem obličej a pomalu plaval rukama a nohama asi deset metrů bez dýchání. Mých prvních deset metrů, které jsem zvládl úplně sám! Pro někoho rutina, pro mě životní úspěch. Zlomový, dalo by se říct, protože pak už to šlo všechno rychle.

Přidal jsem kopání, jak jsem ho navnímal z videí a článků. Prsový kop mám určitě špatný, ale co, na olympiádu se nechystám. Přidal jsem vydechování do vody, které mi kupodivu šlo celkem dobře, i přestože je to nejspíš častý problém začínajících plavců. Zásadní bylo, že jsem se to učil v klidu ve stoje bez plavání, jinak bych to nezkoordinoval. Občas mi nateklo do nosu, to tedy pálí jako čert, ale už jsem věděl, že na to se neumírá ani se kvůli tomu neutopím. Plaval jsem v mělké části bazénu tam a zpátky, potápěl obličej, vydechoval do vody. To všechno pomaličku. Jakmile jsem se začal dusit, bylo to vždycky proto, že jsem za honbou za vzduchem zrychloval jeden záběr za druhým, tak jsem zastavil a zkusil to znovu, ještě pomaleji.

Nebylo to jednoduché, byly chvíle, kdy jsem si připadal jako potopená loď na dně moře. Ale nevzdával jsem se. Trénoval jsem, věnoval jsem se tomu a věděl jsem, že si plním svůj sen, že překonávám své noční můry. A pak, jednoho krásného dne, jsem se dostal od jednoho konce bazénu k druhému. Plaval jsem a viděl jsem pod sebou místo, kde začíná hloubka, kde jsem se vždy zastavil a otočil na cestu zpět. Ale teď jsem si řekl Proč ne, cítím se skvěle, plavu dál. A bylo to.

Samozřejmě, každá vlnka se mnou tehdy zacloumala, každý neúplný nádech mě rozhodil, že nešlo pokračovat. Dokonce jsem jednou v hloubce chytil křeč a já zpanikařil, ale dokázal jsem to vyřešit, že jsem se chytil dráhy a lýtko si přímo ve vodě protáhnul, až křeč odezněla.

Několik měsíců jsem chodil do bazénu pravidelně 3x týdně a zdokonaloval se v plavání prsama. Kdybych o půl roku dříve viděl do budoucnosti své nové plavecké já , nevěřil bych vlastním očím. Nevěřil bych, že ten plavec, co krouží tam a zpátky v bazénu v modrých plavkách a v závodních brýlích jsem já.

A pak, jednoho dne, jsem si řekl, že když už se ve vodě cítím bezpečně, plavu prsa bez přestávky, tak je čas zkusit i něco nového. Přál jsem si naučit se kraula. Něco, k čemu jsem vzhlížel a obdivoval plavce, kteří chodili do rychlejší dráhy trénovat a plavali ladně, jako by nebyli narození pro chůzi, ale pro plavání.

Znovu jsem zamířit na youtube a objevil tam Sabiny online kurz. Přátelé, já se za tři měsíce naučil plavat kraulem. Nejsem zatím jako ryba ve vodě, jako spíš slon v porcelánu, nejsem moc šikovný, ale umím být v klidu, jsem trpělivý a nevzdávám se. Při plavání střídám prsa a kraula a užívám si ten pocit, který je ve vodě u obou úplně jiný. Prsa jsou mým výborným společníkem při delším úseku, když chci mít přehled kam plavu, dostat se do rytmu a zahřát se. Kraul nabízí neuvěřitelné splynutí s vodou, vyčištění hlavy, jsou u něj vidět velké pokroky, ale zároveň zůstává tolik neodkrytého, kam se člověk ještě může posunout. Bylo to jako objevit nový svět. Pocit rychlosti, síly a svobody, který kraul přináší, je něco neskutečného. Najednou jsem pochopil, že plavání není jen o zvládnutí techniky, ale také o pochopení vody, propojení se s ní, stát se její součástí. Každý den se učím něco nového, poznávám nové cvičení, zdokonaluji se. Ale jedna věc zůstává stejná – moje nadšení k vodě, mé odhodlání pokračovat. Doporučuji každému, kdo má strach z vody nebo si myslí, že plavání je příliš těžké, aby to vyzkoušel. Není to tak těžké, jak si myslíte. A já to dokázal. Vy taky můžete!

Pavel